Lukáš Dřevjaný: Lidé neumějí zpomalit. V interaktivním díle se ukáže jejich povaha
Co o lidech prozradí způsob, jakým vstoupí do interaktivního díla?
Většinou reagují jinak, než čekám. Jakmile je instalace interaktivní, vstupuje do ní jejich osobnost, ochota experimentovat i schopnost překonat stud. Často po divákovi chci jen jednoduché gesto, třeba pohyb ruky. Může být rychlý, pomalý, citlivý nebo hrubý — a právě v tom se něco ukáže.
Co tě na jejich reakcích překvapuje nejvíc?
Překvapuje mě, kolik lidí neumí zpomalit a najít jinou polohu než tu hrubou. Možná mám kvůli hráčskému backgroundu příliš velká očekávání. Když začnu hrát počítačovou hru, vyzkouším všechna tlačítka, abych pochopil, co mi prostředí dovoluje. Někteří návštěvníci se naopak snaží najít glitch, přes který by se dalo dílo „rozbít“. To mi nevadí, pokud teda instalaci nezapálí (smích).
NobodyListen: Ticho, které rozklepalo prostor
Pro NobodyListena jsi letos v Signal Space vytvořil 360° projekci. Zažil jsi během setu moment, kdy sis řekl, že přesně kvůli tomuhle má smysl obklopit publikum obrazem ze všech stran?
Paradoxně to byl náš nejjednodušší, nejminimalističtější koncept. V tracku zazněl silný zvukový akcent, který jsme převedli do jediné linky obíhající celý prostor. S každým pulzem se tou linkou prostor rozklepal. Pak přišlo úplné ticho a ona zůstala nehybně viset kolem celého sálu. Lidi cítili, že to maká. Potom se vrátil další zvukový pulz a prostor se znovu rozstřásl. Ten moment ticha jsem zbožňoval.
Co musíš pro vizualizaci udělat, aby člověk získal pocit, že je doslova uvnitř hudby?
U takové show je důležité poskládat timeline a být schopný s každým trackem překvapit. Přecházeli jsme od 3D iluzí k filmovějším záběrům, pracovali s typografií a střídali přesně připravené timecodované části s živým VJingem.
Co pro tebe bylo na té spolupráci nejsvobodnější?
S Kubou (Jakub Strach alias NobodyListen, pozn.red.) jsme se znali z předchozích projektů a věděl jsem, že si navzájem nebudeme nastavovat zbytečné limity. Hlava pak funguje úplně jinak. Během příprav mi nápady chodily jeden za druhým. Kdybych na tom mohl dělat další dva týdny, vymyslel bych další milion věcí.
Kolik práce se skrývalo za show, která existovala jediný večer?
Příprava trvala zhruba dva až tři týdny a poslední dva byly extrémně intenzivní. Trávil jsem u počítače dvanáct až šestnáct hodin denně. Když selhal render, který měl přes noc doběhnout, člověk u toho seděl prakticky do nekonečna.
Věděl jsem, do čeho jdu, protože s imerzivními médii už zkušenost mám. Přesto mě mrzí, že výsledek existoval jen během dvou setů jednoho večera. Z mého pohledu by si zasloužil reprízu. (smích)
Když kreativita tvoří desetinu projektu
Show pro NobodyListena po jednom večeru zmizela. Světelná instalace Synergie, kterou jsi vytvořil s Danielem Poštou, má ale v galerii fungovat dlouhodobě. Jak se tím mění přemýšlení o díle?
U audiovizuální show jsme mohli poslat do prostoru prakticky cokoli. U pevné instalace vstupují do hry výkresy, konstrukce, bezpečnost a každodenní provoz. U Synergie nakonec samotná kreativní část tvořila možná desetinu celého projektu.
Kdyby záleželo jen na mně, světelný program by byl dynamičtější a extrémnější. Víc by pracoval s tmou, silným pulzem nebo stroboskopickými momenty. Jenže instalace musí fungovat každý den. Návštěvníci v temném momentu nesmějí zakopnout a světlo je nesmí zdravotně ohrozit. Je to úplně jiný typ výzvy.
Co do Synergie vložil samotný prostor historické Staroměstské tržnice?
Na začátku jsem o něm přemýšlel spíš fragmentovaně. Dan přišel s myšlenkou propojit oba vstupy jedním prvkem a udržet celý koncept jednoduchý. Byla to silná myšlenka, která nadefinovala výsledný tvar instalace. Historický objekt nám zároveň házel klacky pod nohy — byla tam bezpečnostní čidla a řada logistických omezení. Ale základní koncept byl tak přesný, že jsme pak dlouho jen hledali způsob, jak ho převést do reality.
.jpg)
Kdy z umění zůstane jen spektákl
Slovo imerzivní se nějakou dobu používalo téměř pro všechno. Kde je pro tebe hranice mezi uměním a atrakcí?
Mám pocit, že největší nadužívání toho slova už trochu pominulo. Zároveň ale vidím, že řada světelných festivalů jde směrem k čistému entertainmentu. Ve veřejném prostoru to dává smysl — festivaly chtějí být velké a potřebují návštěvnost. Některé akce, které jsem měl rád, ale došly až k tomu, že z nich umělecká složka skoro zmizela. Na Signalu oceňuji, že si pořád drží část programu, která je vyloženě umělecká.
Když dnes generativní AI umožní vytvořit působivý obraz skoro komukoli, co zůstává hodnotou umělce?
Rukopis, vlastní styl a motivace, proč ty věci vůbec dělá.
AI používám hlavně při stavbě nástrojů, kde mě dřív limitovaly technické znalosti. Bez ní bych mohl týden ležet v dokumentaci k nějakému softwaru a nakonec zjistit, že stejně nemám dost matematického myšlení, abych nástroj dokončil tak, jak potřebuji. Nedávno jsem si třeba přeprogramoval ovladač pro VJing. Bez AI bych se musel smířit s tím, jak funguje z výroby. Teď nemusím.
Kde pro tebe v případě AI už začíná problém?
Nejsem fanoušek AI slopu. Vadí mi množství zdrojů, které používání AI spotřebovává, a taky ztráta kontroly. Často se práce s AI popisuje jako gamble: hodíš kostkami, něco vypadne, hodíš znovu a pokračuješ, dokud nejsi s výsledkem OK.
Chci se vrátit k věcem na hraně
Co tě teď profesně nejvíc pohlcuje?
Dostal jsem skvělou příležitost VJovat pro japonského DJe, kterým je Yousuke Yukimatsu. Přes kamarády, kteří mě doporučili, jsem se k tomu dostal a teď s ním jezdím s vizuály. Jsou to hrozně živelné sety a každý je jiný. On improvizuje jako DJ, já jako VJ. Můžu tam naplno využít skill, který jsem roky budoval, a úplně se odvázat.
Jaký rukopis si chceš do budoucna uchovat?
Někteří lidé, hlavně z komerční branže, mi vytýkali, že jsem moc artist. To bych si chtěl určitě držet.
Svoji estetiku pořád hledám, ale mám rád věci, které jsou trochu extrémní a na hraně. Komerční svět mě v tomhle částečně obrousil a já bych se k té hraně rád vracel. Zajímá mě vnitřní temnota, dystopie, technologie a jejich odvrácená strana. Chtěl bych také víc rozvíjet vlastní uměleckou praxi směrem k fyzickým objektům.
AUTOR/EDITOR: KATEŘINA CHOUROVÁ
.jpg)
